Hororovou sci-fi povídku Moucha (1957) napsal - trochu i ve stylu Jekylla a Hyda a anglicky - francouzský novinář a záhadolog George Langelaan (1908–1972). Prakticky současně byla zfilmována, ale komunisti k nám tento „nechutný“ horor nepustili a pustili se do něj krátkými ústrky v tisku a v časopisech, abychom tu pochopili, nakolik zůstává západní kultura vrcholem dekadence.
Minimálně jeden takový pobouřený referát jsem jako kluk objevil (tuším) uvnitř starého vojenského Zápisníku. Od té chvíle jsem o Mouše snil. A bál se. Děsil. Tam dávno, mezi dětmi jsme si o ní vyprávěli, než zaznělo hřmění letní bouřky, a doteď si matně vzpomínám, jaký na mě příběh mouchočlověka udělal dojem. Rapidní. Šokoval. Kdosi starší mi to určitě musel vyprávět, už přesně nevím. Kde však ten vypravěč mohl dekadentní Mouchu vidět?
Netuším.
Scénář toho filmu napsal vynikající literát James Clavell (1924-1994) a velmi, velmi se odklonil od předlohy. Langellan se zajímal o záhadná zmizení (cituje ho i Ludvík Souček) a jako jako jeden z prvních detailně psal o Filadelfském experimentu. To byly jeho parkety. Tady je scenárista vytrhal z podlahy a JEHO příběh začíná tím, že chlapec uloví mouchu. A ta je (fakticky) jeho tatínkem. Tedy... Viz za chvíli.
Uloží úlovek do krabičky, ale bohužel... Matka mu přikáže, aby mouchu pustil. Na svobodu. Ta však znamená i cosi x-krát odpornějšího než smrt.
Až mrazí, jak je tento film věrohodný, a velmi se věrohodností podobá pozapomenuté próze Davida Garnetta Dáma v lišku. Ó, jak věrohodné je i závěrečné policajtovo „rozhodnutí“, že to „přece jen“ byla sebevražda, a na jiném místě zase muž zákona vydechne: „Jsem jen policista, ne žádný fanoušek science fiction...“
Ani hlavní hvězdou tu ostatně není. Tou je herec Vincent Price. Jako vědec.
„Není nic, čím bych mohl prokázat…“ mumlá si nezapomenutelně. „Nic. Jen ta moucha!“ A pak smaže tabuli - plnou výpočtů - a píše na ni: „CHCI mouchu.“
A píše: „MILUJU TĚ!“ Musí psát. Nemůže totiž už mluvit. Ne že by oněměl. Má jen novou hlavu. Obří. Muší. Zatímco jeho skutečná hlava se zmenšila a...
Také z dalších Clavellových nápadů běhá dodnes mráz po zádech. „Na který film mě vezmeš, strýčku?“ ptá se sirotek úplně na konci filmu Vincenta Price, ale jen okamžik předtím došlo přitom k nejstrašlivějšímu z odhalení. Moucha s otcovou, už hrůzyplně bílou hlavou, se totiž chytila do pavučiny. A strýček?
„Hledání pravdy je ta nejdůležitější práce na celém světě, synovče. Ale taky nejnebezpečnější.“ I to je odpověď na dotěrně dětskou otázku, proč tatínek zemřel.
Ústřední scény z laboratoře jsou, a to je také zajímavé, esenciálně propojeny hned se čtyřmi jinými klasickými příběhy.
- 1. S Neviditelným (motiv hadru přes hlavu, který je obdobou Griffinova fáče).
- 2. S Fantomem Opery (motiv odpornosti hlavy).
- 3. S Jekyllem a Hydem (motiv šoku při pohledu na vlastní ruku, která se v záběru vynořuje poprvé ve chvíli, kdy matka informuje o mouše: „Řekla jsem synovi, ať ji pustí.“)
- 4. S Frankensteinem.
Clavell je Clavell, ale jeden okamžik příběhu stejně nechal diskutabilní, protože...
Skutečně by manželka postiženého takto oddaně poslouchala? Skutečně by mlčela a oddaně mu nosila vyžadované mléko. Skutečně by jako v pohádce nikdy by z jeho hlavy nestrhla hadr? Nevím, nevím. Jorika by ho strhla. Hm. Ale je fakt, že ten hadr posléze stejně spadne. Hádejte kdy? I to je načasované. A hádejte, co následuje. Ne, neuhádli jste.
Následuje záběr mušíma očima. A jak že spatří postižený zoufalec (s novou muší hlavou) svou ženu? Správně. Mnohokrát.
Mouchy přece mají složené oči. A když je celá hrůznost odhalena, začne nešťastník jako blázen ničit vybavení své laboratoře. Nebo jako mistr Hyde?
Rozhodně využívá požární sekyrku. Chvíli tu vlastně sledujeme klasický němý film. A vědec? Pálí výpočty, které ho přivedly až na sám okraj pekla, anebo vlastně přímo do něj.
Ne, už nikdy nechci vědu - a počítat! jako by mlčky řval a maně si možná vybavíme jednu z předchozích scén, kdy s jeho ženou navštívili baletní představení a on začal i v lóži rouhavě s výpočty, a když mu manželka zabránila, aby pokračoval, přimkl se k ní.
Tím ale přestal vidět na jeviště divák za nimi, i zvedl se - a přesedl si. Jeho tvář se tím propadla do stínu – a především v této fázi se odkazuje k Fantomovi Opery. My se však od těchto romantických asociací vraťme na začátek.
„Ona a můj bratr,“ říká strýc Vincent Price. „věřili v posvátnost života a neublížili by ničemu. Ani mouše.“ Jaká ironie. Protože na konci (ten oblouk!) je třeba zmrzačenou mouchu s lidskou hlavou nějak rozmáčknout. Anžto pavouk... by znamenal cosi daleko horšího. Pro ni.
Tedy pro poločlovíčka.
Bohužel jsem viděl tuto „starou“ Mouchu poprvé až příliš stár - a dojem z ní se nevyrovnal dojmu, který bych získal v dětství, kdy jsem byl extrémně vnímavý a lépe chápal podstatu hrůzy. Lituji toho! A Mouchu jsem poprvé viděl až Cronenbergově variaci. Není zlá, ale... O něčem jiném (http://www.youtube.com/watch?v=kj7KRcV8r3M).
V původním filmu nejde přece vůbec o postupnou proměnu. K proměně dochází jako u Kafky. Naráz. Ale je taky pravda, uznávám, že něco přesto mizí do neznáma postupně. A co?
Mysl. Hrdinovo vnímání¨. Zvolna se mění, a to třeba po návratu z opery. Anebo na zahradě, když se někdejší člověk začíná v přírodě proti své vůli přibližovat zvířeti, asi jako kdyby se měnil pod vlivem měsíce ve Vlkodlaka. I toho je film jistou obdobou.
Působivým prvkem původní Mouchy bylo také to, že obsahovala retrospektivu, kdy hrdinka spočívá na lůžku a rozhodne se policistovi vyprávět: „Začalo to v zimě…“ Pak...
Krajně hrůzná je i scéna s kočkou. Rozhodně tedy překoná i stratosférickou kočičí smrt z Poeova Hanse Pfaala. Zvíře se totiž nepodařilo přenést prostorem a zmizelo. A teď badatel slyší žalostné: „Mňau!“ A zase: „Mňau!“ Odkud to jen zní?
Právě že odnikud! Z mimosféry. Z vnějšího prostoru. Proboha, stala se snad i kočka napůl mouchou?
Pokud vás to, vážení čtenáři, zajímá, sežeňte si tohoto domácího mazlíčka, který vás nyní bude sledovat mnohokrát, ale musíte si jej sehnat s celým tímto hororem. A pak díváním dožeňte, co jste kvůli Davidu Cronenbergovi a Geeně Davisové zameškali.