Sir Anthony Hopkins hraje, jak asi víte, sira Alfreda Hitchcocka ve filmu o tom, jak tento režisér (pravda, ne ještě tenkrát povýšený do šlechtického stavu) prosadil natočení svého nejúspěšnějšího filmu Psycho, a jak Psycho tvořil, sestříhal a poprvé promítl.
Celé je to názorné a neřekl bych, že přespříliš banalizované. Spíš poučně zábavné.
Podkladem pro Psycho byl, jak je vám asi taky známo, román Roberta Blocha. Ten vznikl na podkladě skutečné série zločinů spáchaných Edem Geinem, o kterém si přečtěte například zde: cs.wikipedia.org. Přesně podle stejných mordů byl později napsán i román Mlčení jehňátek, a ten byl zfilmován právě s Anthony Hopkinsem, tehdy také ještě ne „sirem“. A pozor: figura představovaná Hopkinsem v Mlčení jehňátek, dr. Hannibal Kanibal Lecter pomáhá v Mlčení dopadnout právě Eda Geina, anebo tedy postavu jím inspirovanou, zatímco ve filmu Hitchcock se Hopkins v roli Hitchcocka „jen“ pokouší udělat o zrůdě inspirované Geinem šokující film, přičemž se ve vlastních představách s Edem Geinem setkává jako se svým psychoterapeutem!
Zvláštní? Možná, ale Anthony Hopkins onu roli vzal určitě i kvůli této souvislosti. Jinak se totiž Hitchcockovi nepodobá ani vzdáleně. Tedy jako člověk se mu nepodobá. Jako herec ano, a to dost. Díky vlastnímu umu, talentu a masce se v Hitchcocka proměnil až neuvěřitelně.
***
Není bez zajímavosti, že skoro současně vznikl o Hitchcockovi ještě jeden film (a viz např. informace tady: www.csfd.cz), líčící po Psychu následující pasáž režisérova života, během které více či méně obtěžoval další ze „svých“ blonďatých hereček, Tippi Hedrenovou, už tenkrát maminku Melanie Griffithové. Ta se narodila roku 1957 a nedávno Hitchcocka označila za stvůru. Ale vraťme se od Ptáků a Marnie, kde její máti Tippi Hedrenová hrála, k filmu Psycho.
Byl v některých směrech přelomový, a to rozhodně taky pro Hitchcocka. Po úspěchu snímku Na sever severozápadní linkou se totiž Mistr rozhodl udělat i navzdory studiu „něco úplně jiného“. Brutálnějšího, dodejme, a tak došlo na konflikty s cenzurou, a sexuálnějšího, čemuž se cenzor bránil zrovna tak. Ostatně i studio odmítlo adaptaci románu o „úchylovi“ financovat navzdory Hitchcockově slávě, ale ten dal do zástavy dům s bazénem - a financoval se sám.
Bylo to riziko, krok do neznáma - a mohl prohrát. Jak víme, neprohrál. Zvítězil, a Hitchock Psycha je proto dnes jiným režisérem, než jakým by zůstal původce všech předchozích filmů jiného typu. Psychem - jako úkrokem jinam, kdy fakticky obměnil žánr – „Hitch“ i perfektně nastartoval novou, byť už poslední část své kariéry.
To vše tento životopisný snímek ilustruje a dokládá dále i osudovost náhod, díky kterým se tenkrát na jediném místě Hollywoodu rozepjala šňůra hned několika až přízračných aspektů, jež Hitchcock sám ovlivnil jen částečně. Anebo vůbec. O jaké aspekty šlo?
Tak především musel samozřejmě v pravý čas vyjít Blochův román, který by určitě dnes a bez Hitchcocka nebyl ani zdaleka tak slavným. Sám Robert Bloch se ve filmu Hitchcock sice vůbec neobjeví, což mi přišlo velice líto (kapesník!), ale místo něj zaujme režisérovo rozhodnutí skoupit do premiéry Psycha (a ještě dřív) celičký náklad Blochova díla.
A proč? Aby diváci neznali ten příběh, pointu... a aby mohli být zaskočeni.
Jak šokujícím finále, tak i vraždou hlavní hrdinky v třicáté minutě.
O Blocha tedy přijdeme, místo něj ovšem potkáme Hitchockem najatého scénáristu a poté i představitele hlavní role, herce Anthony Perkinse. Oba tito labilní muži přitom jsou předvedeni jako nevraždící alter ega pana Geina a oplývají svorně nezvyklou vazbu na matku. Tu u nich Hitchcock patrně vycítil.
Scénárista Psycha docházel v době, kdy získal tuto zakázku, denně na psychoterapii a hovořil se svým psychologem také o matce. A pan Perkins? V raném dětství si prý přál, aby zemřel jeho otec, a to se zničehonic splnilo. „Dodnes si to ale vyčítám,“ tvrdí ve filmu Hitchcockovi - a silnou vazbu na matku tento gay sám zdůrazní. Jeho obsazení do role Normana Batese byla jistě i náhoda či vůle boží, jak chcete, ale současně šlo o naprosto geniální tah režisérův. Už nikdy se pak tento herec „prokletí Eda Geina“ nezbavil a po Hitchcockově smrti dokonce úspěšně hrál v třech dalších filmech o Batesovi, prostřední z nichž sám solidně režíroval.
Inu, a není zvláštní, že také Mlčení jehňátek následovaly právě tři snímky? A že taky v tomto případě byl poslední prequelem? Ale vraťme se do světa natáčení Psycha.
Podle filmu Hitchcock se zdá, jako by za vším nestál ani tak psychopat Ed Gein, jako paní Hitchcocková, a vidíme ji dokonce režírovat. To když je manžel zrovna indisponován. Její a mužova vazba byla pevná a naznačená ženina nevěra proto vůbec nic neznamená.
A Hitchcockova posedlost blondýnami, jejich vlasy, účesy, oděním a oblékáním? Ta znamená jen o málo víc. Vliv a význam Hitchcockovy ženy Almy je ovšem znám, ale film Hitchcock jej podle mého názoru cíleně zveličuje, a tak nám právě představitelka paní Hitchcockové Helen Mirrenová ve výsledku utkví nejvíc a svým výkonem zastíní i „aktuální“ z Hitchcockových blondýn (představovanou Scarlett Johanssonovou).
Inu, jak se zdá, bez manželky by Hitchcocka bylo jen půl, ale nevysmívám se tomu, protože kdo z nás ví, co by dokázal, kdyby našel tu pravou?
Hitchcock (USA)/Hitchcock (SK název)/Hitchcock
Životopisný / Drama
USA, 2012, 98 min
Režie: Sacha Gervasi
Scénář: John J. McLaughlin
Kamera: Jeff Cronenweth
Hudba: Danny Elfman
Hrají:
Anthony Hopkins, Helen Mirren, Scarlett Johansson, James D'Arcy, Jessica Biel, Danny Huston, Toni Collette, Michael Wincott, Michael Stuhlbarg, Currie Graham, Tara Summers, Frank Collison, Richard Portnow, Kurtwood Smith, Wallace Langham